Přátelství v životě introverta

     Je konec listopadu, a tím i vyvrcholení celého  melancholického podzimu.  Proč to zdůrazňuji?  Jsem názoru, že podzim má  nejspecifičtější  vlastnost  ze všech ostatních ročních období. Je  to čas, kdy se těšíme na kávu s příchutí dýně, na  fialové rtěnky, na svůj seznam stále nepřečtených  knih, na kouzlo ohně v krbu nebo si kompletně  měníme svůj playlist z toho letního  na ten v  podobě a lá Radiohead. S hudbou většinou  přicházejí také zamýšlení nad tím, kam se ubírá  náš směr, a jestli je vůbec ten správný. A  padáme hlouběji, až v tom vyvodíme jakési závěry. Já jsem si našla svůj další závěr, a tentokrát ohledně  přátelství u introvertního člověka.

     Myslím, že každý, jak už úmyslně nebo nebo nezáměrně si může představit, jak přátelství vypadá. Člověk je zpravidla údajně tvor společenský. Jenomže co když výjimka potvrzuje pravidlo? Co když nemáte zájem sdílet svoje záležitosti s druhou osobou, co když máme cíle, který v nás neevokují vyhledávat bližší vztahy, co když jsme celý život byl zvyklí na samostatné jednání. Co když? Co když jste ale dobře socializovaný introvert? A co když i přes to všechno najdete osobu, která za to stojí. Se kterou se můžete cítit vážně sami sebou. Která vám pomůže bez ohledu na to, v jaké je situaci sama. Které můžete říct vše, a ona vás za to nezkritizuje, ba naopak podpoří. Je prostě i v těch DOBRÝCH i ŠPATNÝCH časech. Aspoň do nějaké doby. Odmítli byste?  

Sledujte, jak Váš přítel fouká do ohně, který Vás pálí. Tak, aby zhasnul, nebo tak, aby se plameny udržely při životě?

    Odmítání takového člověka člověkem, který na takové přátelství není zvyklý vyplývá ze strachu. Ze strachu, že ztratí svou pohodlnou samotu. Zpozorní ve chvíli, kdy jsou jiní za přátelství vděční. Protože samota ho nemůže zradit. Je to pro něho vzduch, který dýchá. Bojí se, že ho zradí daná osoba. Bojí se, že ho zraní v místech, kde to bolí nejvíce. Tomuto typu člověka zkrátka tento komfortní status quo vyhovuje. A není divu. Není totiž ovlivňován jak psychicky, tak i fyzicky. Může strávit celý večer sám s knihou a nikdo mu nevnucuje otázky typu proč je tak asociální. Co když ale ten strach se rozhodne do svého prázdně plného života přijmout a vyzkoušet, co za tím vše je a nechá jiného člověka nahlédnout do jeho fantazijního světa. Přeci přátelství je samo o sobě krásná a hlavně neplánovaná záležitost. Pokud tedy funguje tak jak má. Člověk by si měl být alespoň z části jistý, zda je ochotný za všechno tohle vzít plně svou zodpovědnost. Měl by si uvědomit, jaké daná osoba sdílí zájmy či jaký má celkový náhled na život. Proto pevně věřím, že přátelství je pevnější, pokud proudí na stejné vlně.

     Můj konečný verdikt je, že dobré přátelství ve světě introverta je skutečné, pokud ho sdílí s osobou, která ho nenutí měnit jeho dosavadní zvyklosti a dává mu prostor, například k jeho oblíbené samotě.